Harryho psí blog

Včera jsem tu psal o mé příchylnosti k rohlíkům. Dnes vám popíšu, jak jsem si úspěšně vycvičil mého pána, že když chci, drží mi rohlík před čumákem a já jen ukusuju. Tak od začátku. Rohlík dostávám, když si zvenku, kde bydlím, zaštěkám a jdu dovnitř do domu navštívit pány. Obvykle (neboť host do domu, bůh do domu) jsou páni nadšeni návštěvou, takže k rohlíku přidají ještě mlsek, jeden z těch, co nakupují u Šípů po pytlíkách. Mlsek si odnesu do obyváku k pánovu křeslu, odkud dobře vidím na televizi, kterou rád sleduju. Jakmile mls spořádám, mám na výběr. Obvykle tam za mnou přijde pán i s paničkou, takže se rozhodnu ze tří možností: 1. rohlík si vezmu mezi packy nastojato a sežeru si ho sám, pěkně postupně odshora ukusuju tu lahodu, 2. vezmu rohlík do tlamy a houpnu paničce do klína (jak je vidět na fotce v minulém spotu), 3. vezmu rohlík do tlamy a donesu ho pánovi do klína, upustím a upřeně mu koukám do očí. Kdysi zkoušel, kdo z nás to koukání déle vydrží, a odolával, odolával, protože si v Neviditelném psu přečetl, že na psa je třeba důsledná přísnost, ale pak jsem ho přece vycvičil. Pomohl opět Neviditelný pes, kde psali, že se psovi nemá koukat do očí, že to pes považuje za výraz nepřátelství (stačilo na to pána šikovně upozornit, aby si to přečetl). No a můj pán pak nevěděl kam s očima, koukal mi na čumák, ale já vydržel s psímy nervy, on se svými lidskými však ne... Dnes už hned, jak mu rohlík přistane v klíně, jej pěkně vezme a nastrčí mi ho před čumák. Já si pak vsedě lebedím a pozvolna ukusuju. Nebojte pána, přitom nekousnu, to umím dobře. Panička tvrdí, že je to pohled k popukání, protože přimět mého pána, aby dělal něco jiného než seděl u počítače, to prý dokáže jen silná osobnost. A to já jsem, jak psáno níže, jsem přece narozen ve znamení Lva...