Harryho psí blog

Konečně se mi povedlo bez dozoru mého pána přestěhovat tento blog na novou adresu bobtailharry.bloguje.cz
Prosím, přejděte tam a změňte si link...

Dosavadní hostování tohoto blogu na zahraničním serveru některým čtenářům (a nakonec i mě) nevyhovovalo, proto v následujících dnech přestěhuji obsah tohoto blogu i s fotkami na novou adresu bobtaiharry.bloguje.cz, což je na českém serveru, takže předpokládám, že pro obsluhu bude výhodnější. Z toho důvodu prosím omluvte, že sem nebudu dávat žádné nové spoty, dokud to všechno nepřestěhuji, aby toho nebylo ke stěhování moc. Samozřejmě tady na této adrese ještě nějaký čas blog bude, ale nebudou sem pochopitelně přibývat žádné nové spoty. Navštěvujte tedy prosím novou adresu, jakmile bude stěhování hotovo, obnovím vkládání nových spotů.

Jsem pes trvale žijící venku. Domů k mým pánům chodím na návštěvu, když jsou doma a zachce se mi. To pak na ně zaštěkám. Nejčastěji a moc rád však chodím na náš balkón. Moc se mi tam líbí, zvlášť když je můj pán doma celý den, to pak jsem schopný tam ten den proležet. A proběhat. Máme ten balkón totiž dlouhý, pán povídal, že prý má asi 8 metrů a je krytý zábradlím, skrz které je krásně vidět na velký kus naší ulice. Takže tam dělám 3 věci: 1. spím, 2. hlídám ulici neb mám přehled, 3. když se někdo opováží jít okolo, silně mu spílám za tu opovážlivost a přitom běhám od jednoho konce k druhému, aby bylo jasné, že se mnou nejsou žádné žerty.

Vloni mi můj pán pořídil s pomocí jedné firmy, která staví mantinely na zimních stadionech, kryt mého spacího koutku na balkóně, aby na mne při spaní nepršelo či nesněžilo. Kryt je průhledný, z toho tenkého a odolného plexi, co bývá nad mantinely. Za ním jsem chráněný a přitom krásně vidím na ulici. Dám sem zase nějakou fotku, abyste viděli, jak to vyzerá. A kdo má tpělivost, může si stáhnout z mého webu video, jak se procházím po balkóně: Harry chodí po balkóně. Jen pozor na to, že jde o soubor MOV o délce přes 9 MB, takže pokud nemáte trpělivost či rádiové rychlé připojení, raděj to nezkoušejte a počkejte, až přemluvím mého pána, aby to zkomprimoval do menšího souboru mpeg nebo avi. Jak znám mého pána, hned tak to nebude...:o)) Ale vraťme se k balkónu. Rád na něm zakončuji své večerní návštěvy u mých pánů. To když padne tma, zasteskne se mi po nich (můj pán zlomyslně říká, že se prý bojím), tak si zaštěkám a jdu k nim na návštěvu. Tam pobydu tak slabou půlhodinku a protože mi je u nich doma příliš teplo, odcházím se na hodinku ochladit na balkón. Pak se vrátím a návštěva pokračuje. Ale o tom někdy jindy.

Nejprve omluva za včerejšek, můj pán když ráno odcházel z domova, vypnul PC a protože se vrátil až večer, neměl jsem možnost napsat spot.
Takže se omlouvám, doženeme to jindy...
Dnes se vám musím pochlubit, ve Zvířetníku Neviditelného psa (PSI: O rohlících aneb jak cvičit psího pána) uveřejnili dva spoty z tohoto mého blogu i s fotkami, z čehož mám pochopitelně radost. Menší radost mi ale udělali, když tam vydávají za autora mého pána, ač tu jasně uvádím, že tohle všechno píšu já. Ach jo...

Dnes mám odpovědný úkol, hlídat dům a zahradu a plot a naši ulici, takže dnešní povídání napíšu až odpoledne. Mějte se do té doby pěkně...

V noci na dnešek tu napadla trocha sněhu. Příliš málo pro radost dětí, ale dost pro radost mou. Sice se v něm neválím jako za mlada, ale pro mne je sníh důležitý tím, že je to vlastně voda k pití, tedy ke žraní, pro mne pochoutka. Jak napadne sníh, končím s pitím vody ze dvou misek, co mi připravují páni. Na řadě je sníh. Tak báječně chutná, zvlášť čerstvě napadený, tak báječně se rozplývá na psím jazyku, ovšem není také špatné přímo ho polykat. To je bašta, které neodolám (lidi prý většinou sníh nejedí, říkal mi můj pán, no, komu není rady...). Dobře kdysi u nás postavili podezdívku pod plot. Má totiž po celé délce schůdek, rantl se tomu myslím říká, a z něj se mi krásně sníh sbírá do tlamy. Ostatně to zde vidíte na fotce.

Včera jsem tu psal o mé příchylnosti k rohlíkům. Dnes vám popíšu, jak jsem si úspěšně vycvičil mého pána, že když chci, drží mi rohlík před čumákem a já jen ukusuju. Tak od začátku. Rohlík dostávám, když si zvenku, kde bydlím, zaštěkám a jdu dovnitř do domu navštívit pány. Obvykle (neboť host do domu, bůh do domu) jsou páni nadšeni návštěvou, takže k rohlíku přidají ještě mlsek, jeden z těch, co nakupují u Šípů po pytlíkách. Mlsek si odnesu do obyváku k pánovu křeslu, odkud dobře vidím na televizi, kterou rád sleduju. Jakmile mls spořádám, mám na výběr. Obvykle tam za mnou přijde pán i s paničkou, takže se rozhodnu ze tří možností: 1. rohlík si vezmu mezi packy nastojato a sežeru si ho sám, pěkně postupně odshora ukusuju tu lahodu, 2. vezmu rohlík do tlamy a houpnu paničce do klína (jak je vidět na fotce v minulém spotu), 3. vezmu rohlík do tlamy a donesu ho pánovi do klína, upustím a upřeně mu koukám do očí. Kdysi zkoušel, kdo z nás to koukání déle vydrží, a odolával, odolával, protože si v Neviditelném psu přečetl, že na psa je třeba důsledná přísnost, ale pak jsem ho přece vycvičil. Pomohl opět Neviditelný pes, kde psali, že se psovi nemá koukat do očí, že to pes považuje za výraz nepřátelství (stačilo na to pána šikovně upozornit, aby si to přečetl). No a můj pán pak nevěděl kam s očima, koukal mi na čumák, ale já vydržel s psímy nervy, on se svými lidskými však ne... Dnes už hned, jak mu rohlík přistane v klíně, jej pěkně vezme a nastrčí mi ho před čumák. Já si pak vsedě lebedím a pozvolna ukusuju. Nebojte pána, přitom nekousnu, to umím dobře. Panička tvrdí, že je to pohled k popukání, protože přimět mého pána, aby dělal něco jiného než seděl u počítače, to prý dokáže jen silná osobnost. A to já jsem, jak psáno níže, jsem přece narozen ve znamení Lva...

Můj pán a panička dělí rohlíky (myslím ty obyčejné, ne tmavé) na gumové a drobivé. Jiné se prý už nedělají. Já je dělím na jedlé a jedlé (sežeru totiž všechny). Prý jsem pes nežravý (jídla na stolech mých pánů si nevšímám) a v jídle konzervativní (žeru jen to, co znám), ale rohlík, to je moje láska, kterou nikdy nepohrdnu. Fakt je, že ty gumové se lépe loupou na zatočené plátky, ale jak říkám, sežeru každý rohlík, co mi páni nabídnou. Housku však ne, ty mi nechutnají (pánům to bylo divné, ale je to jednoduché - housky nemají ten tvar, který se mi tak dobře drží v tlapách). Prý se kdysi dělaly rohlíky křupavé, vypečené, se solí a mákem, ale to je mi jedno, já mám rád všechny, i ty dva tři dny staré. Jak by vám moji páni potvrdili, dělám si tak jednou za 10 dní půst, kdy nežeru mé obvyklé krmě, ale rohlík, ten si dám i v takový den. Kdo by takové pochoutce odolal, že... Rohlíku dám přednost i před opečeným špekáčkem. Proto mi doma někdy říkají Rohlíkový Harry. (Na fotce vidíte, že nejraději mám rohlík na klíně mé paničky. Ráda mne chovala jako štěně, já byl rád taky a to mi zůstalo, i když jsem pak poněkud vyrostl, že se mi do klína vejdou jen přední packy a paničku za mnou už skoro nevidět...)

Tak jsem tu se svým blogem, konečně nezávislý na mém pánovi.